skip to main |
skip to sidebar
Filipova Huť (německy Phillipshütten) je nejvýše položená šumavská osada, která se nachází v údolí Filipohuťského potoka na horských loukách mezi lesy ve slatinné oblasti Plání. Nyní je Filipova Huť částí obce Modrava. Osada kolem sklářské huti na duté sklo byla založena v roce 1785. Po dokončení Vchynicko-tetovského kanálu v roce 1800 se začala obec spojovat s dřevařstvím. Sklárna v roce 1820 zanikla. Kulturní památkou obce byla vyhlášena venkovská usedlost čp. 16, která má pozoruhodný a v Česku již málokde dochovaný zvýšený nájezd do stodoly. Dále se tady dochovala rázovitá stavení se zachovalými původními stavebními prvky. Filipova Huť nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů na druhou nejvyšší šumavskou horu – Roklan, kterému se také přezdívá Prsy Matky Boží. Filipova Huť je nástupním místem na rozsáhlou síť turistických, cykloturistických a běžkařských tras. Přímo v obci se lze napojit na běžecké tratě směrem na Kvildu, Modravu, Březník, Poledník aj. V blízkosti jsou lyžařské areály Kvilda a Zadov – Churáňov, lyžařský vlek na Modravě.
(průvodní text převzatý z www.CeskeHory.cz)
Na bývalé Horní Zlaté stezce, vedoucí z Kašperských Hor do Fünsterau, v těsné blízkosti zemské hranice s Bavorskem, se od roku 1790 rozkládala nejvýše položená obec v Čechách. Za první republiky tu stávalo přes padesát domů, budova celního úřadu s kasárny finanční stráže, myslivna, hájovna, obecná škola a spořitelna. V provozu byly hotel Fastner, známý hostinec Zum Tiroler a později postavená Pešlova chata. Nově opravená kaplička svatého Michala, stojící u bývalé odbočky k pramenům Vltavy, pochází z roku 1891. Na této kdysi značené cestě rostly dvě mohutné památné jedle, které zbyly v okolí jako poslední z původního šumavského pralesa. Z Bučiny je možné shlédnout panorama Šumavy podél hranic až k masivu Třístoličníku a při jasném počasí jsou vidět i vzdálené Alpy.
Bučina je nejdeštivějším místem na Šumavě. Ročně tady spadne 1600 mm srážek.
Kniha: H&B Reichardtovi, Stará Šumava – Pláně a Povydří, 2004 (převzato z www.zanikleobce.cz)
nové
Tato kolekce 85 fotografií dokumentuje různé společenské události první poloviny dvacátého století. Prezentují se zde kupříkladu cech prachatických pekařů, sbor dobrovolných hasičů, cvičenci, vojáci atp. Ale je zde i fotografie z roku 1935 ze slavností Zlaté stezky, které jsou od roku 1990 opět pořádány městem Prachatice každý poslední červnový víkend.
Vzpomínka na některé ze současných prachatických ulic. Jak vypadaly před téměř sto lety.
První písemná zmínka o obci je z roku 1359.
Kunžvart (Strážný) je starou osadu, která vznikla na silně frekventované dopravní tepně zvané Zlatá stezka, pod hradem Kunžvart. S rozvojem dopravy se z ní stala druhá největších obec na Šumavě (po Železné Rudě). Poté, co Zlatá stezka ztratila význam, začal i Kunžvart upadat.
V roce 1843 se Kunžvart stal městysem.
Na konci 19. století měl Kunžvart 845 německých obyvatel, byla v provozu škola, pošta, hotel, mlýn Dammmühle a dílny zabývající se výrobou nástrojů pro domácnost (např. řešeta nebo dřevěné nádobí). Konaly se tři výroční trhy, týdenní trh býval v úterý. Od počátku třicátých let 20. století byla do Vimperku doprava osob ze Silnice a Kunžvartu zajišťována autobusem Státní dráhy.
Po roce 1945 bylo původní německé obyvatelstvo vystěhováno, po roce 1948 byl uzavřen hraniční přechod a území ovládla Pohraniční stráž. Městečko začalo upadat, řada domů včetně kostela sv. Trojice byla zbourána. Koncem padesátých let 20. století byl název Kunžvart změněn na Strážný, podle vrchu nad obcí.
S rozvojem mezinárodní kamionové dopravy a cestovního ruchu na konci osmdesátých let 20. století začal význam Strážného vzrůstat. Velký pohyb lidí a vozidel ve Strážném nastal po pádu železné opony a obnovení běžného provozu na hraničním přechodu v roce 1989, k hraničnímu přechodu se také přesunuli obchodníci a provozovatelé různých služeb.
Lázně byly založeny v roce 1783 při prameni vyvěrajícím z lesnatého masívu Libína v nadmořské výšce 635 m. Léčebný účinek pramene Sv. Markéty byl využíván již v 17. století.
V lázních se provádělo léčení studenou vodou a byly využity všechny způsoby moderní vodoléčby (Prissnitzovy a Kneippovy léčebné metody). Lázně byly zaměřeny na léčbu nervové soustavy a pohybového ústrojí. Mezi léčebné kůry patřil pitný režim, běhání v ranní rose, šprůdlování (probíhání dřevěnými vantroky s pramenitou vodou), upřednostňován byl pohyb na čerstvém vzduchu, bylinné, rašelinné a uhličité koupele, sluneční a elektrické procedury, včetně masáží. Klientelu lázní tvořili hlavně Rakušané a Němci. Hlavní lázeňská promenáda vedla od kolonády, kde byl vyveden léčebný pramen, západním směrem a zde navazovala na pěší procházkové lesní stezky k serpentině silnice a podél Feferského potůčku. Lázně měly své zahradnictví a hospodářský statek. Lázeňský kočár byl určen nejen pro přepravu pacientů k železniční zastávce Markétiny Lázně, ale i k projížďkám. Časté byly i nedělní návštěvy lázní prachatickými obyvateli. Lázeňský provoz skončil v roce 1935 a budovy se nadále využívaly jako rekreační letovisko.
Pramenná oblast zdejšího okolí sloužila jako zdroj vody pro Prachatice již od 2. poloviny 16. století. Vodovodní řad z borových trub přiváděl neupravenou surovou vodu podél silnice Prachatice – Libínské Sedlo do kašny na Velkém náměstí a dalších kašen ve městě. Teprve o 300 let později, v roce 1895, byl tento „renesanční“ vodovod nahrazen novým systémem, který jímal vodu pomocí zasakovacích zářezů doplněných Fiedlerovou štolou z Libínského a Černohorského prameniště. Je funkční dodnes jako významný doplňkový zdroj pitné vody pro město.
(průvodní text převzatý z webu města Prachatice)
Osada Prachatice patřila mezi prastaré pohraniční osady, které ležely na důležité Zlaté stezce. Stávala na místě vsi Starých Prachatic, asi čtvrt hodiny chůze severně od dnešních Prachatic. Byla zpočátku knížecí a darem krále Vratislava se dostala kapitule Vyšehradské brzo po jejím založení v roce 1070. Časem se osada stala nevyhovující pro zvýšený obchodní ruch na Zlaté stezce a kapitula zakládá a rozvíjí přibližně v letech 1311 - 1323 novou obchodní osadu, dnešní Prachatice. V roce 1323 je král Jan Lucemburský povýšil na město.
Při zakládání nového sídla bylo v jeho plánu i místo pro městský kostel a hřbitov, podle tehdejšího zvyku mezi náměstím a hradbami. Budování chrámu proto navázalo na založení města a probíhalo v několika etapách. Stavba se neodlišovala od podobných objektů v okolních městech. Obzvláště kněžiště s polygonálním chorem a jednoduchým křížovým klenutím. Také základy obou věží patří k nejstarším částem chrámu. Za válek husitských kostel hodně utrpěl, hlavně na vnitřním zařízení. Roku 1468 byl velkým nákladem opraven. V roce 1507 jsou však při zhoubném požáru prakticky zničeny obě věže, zvony a velké škody byly na celém kostele.
V té době přecházejí Prachatice do držení kulturně založených Rožmberků, kteří vládli městu celých sto let. Za jejich vlády dostává kostel až na některé drobnosti dnešní podobu. Vnitřek chrámu je s mnohými svými architektonickými detaily dílem pozdní gotiky. Svou konečnou tvář dostalo síňové trojlodí v letech 1505 - 1513. V průběhu stavby se odstoupilo od vestavby zpěváckých tribun do bočních lodí. Z dříků dvou párů osmibokých pilířů vyrůstá bezprostředně na obě strany překrásná klenba, zcela důstojný člen jihočeských klenutí. Rožmberské růžice na některých svornících, jejich znak na sanktuáriu a chrámových dveřích dosvědčují, že k dostavění chrámu došlo za Rožmberků a přestavba byla dokončena zřejmě v roce 1516. Vysoká chrámo vá střecha doplnila mohutný vzhled kostela. Krov střechy je mistrovským dílem tesařů, zhotoveným po požáru v roce 1507. Udivuje svou lehkou konstrukcí a důmyslnou vazbou. V celém krovu nebylo použito kusu železa, vše bylo dřevěné.
Vnějšek chrámu poutá mohutností celku. Průčelí zdobí dvě věže, z nichž severnější není dostavěná a po ohni roku 1507 byla pokryta nízkým krovem. Jižnější věž je dokončena a dosahuje výšky 53 metrů. Na jižní straně této věže pod ochozem v okně visel malý “soumarský zvonek”, kterým se v dávných dobách zvonívalo na znamení, že se zavírají městské brány (podle jiných pramenů tu byl proto, aby soumaři na Zlaté stezce nezabloudili). Celkem měl prachatický kostel do roku 1942 pět zvonů, z nichž ten největší Jakub je v menší věži a váží 31 centů. Ulil jej roku 1521 pražský zvonař mistr Bartoloměj. Po válce zůstal na kostele jen jeden zvon. Nyní má kostel tři zvony: Jakub, Salve a umíráček.
Vnitřní výzdoba chrámu se skládá z honosných kamenických děl a dřevěných gotických reliéfů, které zdobí raně barokní hlavní oltář. Jeho střed tvoří barokní sochy P. Marie, sv. Dominika a sv. Kateřiny Sienské od F. Ramblera ze začátku 18. stol. Historicky zajímavá je též kazatelna z 18. století. V pravé lodi je gotický vchod do kaple sv. Jana N. Neumanna, kde se nacházejí části nástěných maleb s biblickými motivy. V úzké uličce podél jižní strany kostela je na zdi domu čp. 31 sgrafitový obraz Večeře Páně z roku 1563, který sice není výzdobou samotného chrámu, ale má velkou kulturně historickou hodnotu.
Poslední větší oprava chrámu proběhla v letech 1936 - 38. Proto není divu, že bylo potřebné stavbu ošetřit. Společným nákladem Okresního úřadu v Prachaticích, prachatické farnosti a jiných dárců byla v roce 1993 provedena generální rekonstrukce vněšího pláště kostela spojená s výměnou řemeslných prvků truhlářského a klempířského charakteru, spolu s opravou některých kamenných doplňků. Provedly se též úpravy kaple sv. Barbory na kapli zasvěcenou významnému prachatickému rodákovi, biskupovi Janu Neumannovi. Celkové náklady opravy přesáhly 6 milionů korun.
Prachatický kostel sv. Jakuba Většího, tato významná sakrální stavba, tedy opět v plné kráse reprezentuje českou pozdně-gotickou architekturu a dokládá vysoký um českých řemeslníků, jak těch středověkých tak i současných.
(průvodní text převzatý z webu farnosti Prachatice)
Město Vimperk bývá často zváno "bránou Šumavy" nebo také "městem pod Boubínem". Kromě toho, že leží na hranici CHKO Šumava na severním úbočí vrchu Boubína, je také sídelním místem správy CHKO a NP Šumava.
Město se rozkládá v údolí řeky Volyňky 16 km severozápadně od okresního města Prachatice v nadmořské výšce 700 m. Historie města sahá až do poloviny 13. století, kdy zde byl postaven hrad založený k ochraně Zlaté stezky. Podhradí, poprvé připomínané již v roce 1263, těžilo ze své výhodné polohy na obchodní trase a v roce 1359 bylo již městečkem. V období husitských válek byl Vimperk roku 1423 dobyt a vypálen husity. Městem se stal v roce 1479, kdy byl také obdařen mnoha výsadami královských měst a opevněn. V roce 1619 bylo město neúspěšně dobýváno stavovským vojskem. V 17. a 19. století jej postihly rozsáhlé požáry, při nichž byla značně poškozena jeho velká část. Při posledním velkém požáru v roce 1904 vyhořelo téměř celé náměstí. Na místě původního hradu nad městem stojí renesanční zámek vybudovaný v letech 1622 - 1624. Na opevnění hradu navazoval hradební systém města z doby po roce 1479. Kromě několika celistvých úseků se z něho dochovalo do současnosti také šest válcových bašt a tzv. Černá brána.
Na východním okraji náměstí se dvěma kašnami z 18. století stojí hodnotný, původně raně gotický kostel Navštívení Panny Marie, jedna z nejstarších staveb města.
Před kostelem je pozdně gotická městská zvonice z doby okolo roku 1500, nově upravená v roce 1909.
V centru města se dochovalo několik hrázděných srubových domů s polovalbovými střechami ze 17. a 18. století. Vimperk je jedním z několika šumavských měst, kde se až do konce 20. století dochovala tradice výroby skla.
Tradiční výrobou Vimperka je též tiskařství. Již krátce po vynálezu knihtisku zde byly v roce 1484 vytištěny první dvě knížky a první kalendáře v Čechách (některé zdroje uvádějí, že byly prvními v Evropě).
Starou historii má ve Vimperku i zpracování dřeva a textilní výroba. Známými výrobky jsou upomínkové předměty a bižuterie vyráběné z jeleních parohů - historie této drobné řemeslné výroby zasahuje do období okolo roku 1881.
(průvodní text převzatý z webu Spolku pro popularizaci Jižních Čech, fotografie s díky z archivu mého kamaráda Karla Kohouta)
Přesné datum vzniku Čkyně nelze stanovit, protože se nezachovaly žádné spolehlivé prameny. Pokud nechceme opakovat starší výklady nebo vymýšlet nové domněnky a zůstaneme na pevné základně spolehlivých písemných zpráv můžeme položit základy vzniku obce Čkyně do 13. století, kdy došlo k rozsáhlé výstavbě řady nových osad v Čechách a na Moravě. Tehdejší feudální majitelé hledali nové zdroje příjmů v důsledku přechodu od naturální renty k rentě peněžní. Jedním ze zdrojů se stalo zakládání měst, městeček a vesnic, do kterých přešli první osídlenci, kteří budovali základy svých domů, káceli les a zřizovali pole, na kterých pěstovali obilí a další rostlinné produkty. V první polovině 13. století došlo k výstavbě tvrze, která tvořila základ příští vesnice Čkyně, jež obdržela název podle osobního jména Ček. Nejstarší zachovaná písemná zpráva o existenci Čkyně se zachovala náhodně z roku 1243. Tehdy český král Václav I. byl se svou vojenskou družinou v Písku, kam se dostavili šlechtici ze širokého okolí. Jejich přítomnost se projevila také při jejich výčtu při vydání některých významných listin. Král Václav I. potvrdil řádu sv. Jana Jeruzalémského (později maltézskému) ve Strakonicích v držení několik vesnic. Na konci listiny jsou uvedena jména svědků, kteří se zúčastnili vydání této listiny. Mezi nimi se uvádějí Konrád z Janovic, Bedřich se syny ze Čkyně (Fridricus cum filiis de Skin) a další šlechtici. S postupným růstem osídlování vznikly další vesnice v okolí Čkyně. Písemnými prameny máme doloženu existenci těchto míst: Bošice, Budilov, Onšovice(1315), Lčovice (1321), Horosedly (okolo roku 1400), Teprve ze 16 století jsou doloženy Předenice, Spůle (1544) a Záhoříčko(1545). Český král Ferdinand I. dne 21. května 1531 povýšil dosavadní vesnici Čkyně na městečko, které získalo právo pečetit své vydané písemnosti zeleným voskem, mohlo užívat svůj vlastní městský znak, konat týdenní trhy v sobotu a dva výroční trhy ročně - na den sv. Maří Magdaleny a sv. Mikuláše. Městečko Čkyně mělo odvolací právo do Sušice. Zachován je pouze opis této listiny:
"My, Ferdinand z Boží milosti římský král, po všecky časy rozmnožitel říše, uherský, český, dalmatský, charvatský král, infant v Hispanii, arcikníže rakouské, markrabě Moravský, Lucemburské, etc. Oznamujem tímto listem, že sme prošeni od statečného Jana Malovce z Chajnova a z Vinterberka, věrného našeho milého, abychom ves jeho Čkyně řečenú na městečko vysaditi a vyzdvihnúti i také některými dalšími milostmi a svobodami obdařiti ráčili. K jehožto prosbě nakloněni jsouce a prohlédajíce na jeho věrné služby, kteréž nám činiti povinen bude, protož s dobrým rozmyslem, naším jistým vědomím, mocí královskú v Čechách vysadili sme nasadepsanú ves Čkyně za městečko a tímto listem mocně vysazujeme a vyzdvihujejm, chtíce tomu konečně, aby obyvatelé jeho nynější i budúci všech těch milostí a svobod užívati mohli a užívali, kterýchž jiná městečka v království našem Českém, buďto z práva neb z obyčeje i s popravú užívají, nyní i v časech budoucích, jmenovitě, že se v něm všelijací řemeslníci, totiž pekaři, řezníci, sladovníci, súkeníci, sukna kraječi, kováři, zámečníci, ševci i jiní všelijací obchodníci osazovati a řemesla svá svobodně dělati, provozovati a jich užívati mají i mohou beze všech lidí všelijakých překážek. Kterémužto městečku Čkyně tak, jakž se svrchu píše, od nás vysazenému a obdarovanému, tyto další milosti a obdarování z mocnosti naší královské učinili jsme a mocí listu tohoto činíme. Napřed, aby měli erb neboližto pečeť, jmenovitě štít červený, v němž jest věže bílá, čtvrthranná, na zeleném kopci stojící a u spodku vrata železné zavřené, nad těmi vraty vokno křížové a nad tím štítem kranec s stíny, mezi kterýmižto stíny krov s křidlicí přikrytý se dvěma makovici a po pravé i po levé straně toho krovu muož zbrojný neboližto oděnec stoje, ten muož po pravé straně toho krovu držije kámen v pravé ruce a ten po levé ruce držie kámen v levé ruce tak, jakž to všecko rukú a vtipem umění maléřského lépe a dostatečněji uprostřed listu tohoto jest vymalováno a barvami vysvěleno. Kteréhožto erbu a pečeti purkmistr a konšelé jmenovaného městečka Čkyně, nynější i budoucí, mají a moci budou v všelijakých potřebách obecních užívati a jí listy i jiné potřeby zeleným voskem pečetiti, pokudž a kdyby toho potřeba kázala. Přitom také chtíce, aby tíž obyvatelé appelací a odvolání, nyní i napotom, do města našeho Sušic k vyššímu právu jměli a míti mohli. A k tomu také, že týmž obyvateluom častopsaného městečka Čkyně trh téhodní obyčejný na každú sobotu a také dva jarmarky, jeden na svatú Maří Magdalenu a druhý na den svatého Mikuláše s osmi dny pořád zběhlými a frejunky obyčejnými přidáváme, kterýchž se oni zachovati a jich i jiným všech svrchupsaných svobod a obdarování tak a tím vším zpuosobem užívati mají, jakž se jiná městečka toho království při svých obyčejných trzích a jarmarcích zachovávají a jich užívají bez zmatku a všelijaké otpornosti i tudíž také bez naší, dědicuov a budoucích našich králuov českých i jiných všech lidí všalijakých překážek, přikazujíce všem úředníkóm a poddaným našim ze všech stavuov království Českého, nynějším i budoucím, věrným milým, abyste častopsané obyvatelele městečka Čkyně, nynější i budoucí, při těch všech svrchupsaných milostech, svobodách a obdarování jměli, drželi a neporušitedlně zachovali pod uvarováním hněvu a nemilosti naší královské. Však proto chceme, aby toto dání a obdarování naše bez újmy jednomu každému na jeho spravedlnosti bylo. Tomu na svědomí pečeť naši královskú k listu tomuto přivěsiti jsme rozkázali. Dán na hradě Pražském v pondělí po svatém Duchu léta Božího tisícého pětistého třicátého sedmého a království našich římského sedmého a jiných jedenáctého."
(průvodní text převzatý z webu obce Čkyně, fotografie s díky z archivu mého kamaráda Karla Kohouta)
Obec Kubova Huť vznikla na počátku 18. století jako jedna z četných šumavských sklářských osad. První zmínky o ní jsou již z roku 1728, kdy zde Johann Podschneider založil sklářskou huť. Nově vzniklá osada dostala své jméno po zámeckém hejtmanovi Gubovi. V roce 1899 byla vybudována železniční trať spojující Vimperk a Volary. Na této trati bylo v Kubově Huti zřízeno nádraží, které svou polohou ve výšce 995 m nad mořem je nejvýše položenou železniční stanicí v Čechách.
(průvodní text převzatý z webu Kubovy Huti)
Příspěvky
